Fukušima a ochota zavřít oči před následky jaderných havárií (1. část)
John Downer, převzato z The Ecologist
Propagátoři jaderného průmyslu dokázali vymyslet řadu komunikačních obratů pro ospravedlnění katastrof v jaderných zařízeních. Třebaže nejde o neprůstřelnou argumentaci, slouží dobře svému účelu - udržuje přesvědčení politických a mediálních špiček i široké veřejnosti o dokonalé bezpečnosti reaktorů.
David King, respektovaný hlavní poradce britské vlády pro vědecké otázky, vystoupil krátce po havárii ve Fukušimě na tiskové konferenci. Jeho hlavním sdělením pro novináře bylo ujištění, že přírodní katastrofa, která havárii bezprostředně zapříčinila, byla „extrémně nepravděpodobnou událostí.“
Stejným způsobem pak na fukušimskou katastrofu reagovala řada odborných kapacit a novináři důraz na nepravděpodobnost opakování zemětřesení a tsunami srovnatelného rozsahu rychle převzali. Ve všech podobných hodnoceních byly použity přímé i nepřímé argumenty pro tvrzení, že příčiny vzniku fukušimské havárie jsou tak vzácné, že pro další jaderné elektrárny nepředstavují v budoucnosti prakticky žádné riziko. Jaderné elektrárny jsou podle použité argumentace naprosto bezpečné. K neštěstí mohlo dojít jen v důsledku výjimečné síly otřesů, které zasáhly Japonsko a které se v žádném reálném časovém horizontu nemohou vyskytnout znovu.
Tato úvaha ovšem nestojí na pevném základě. Nepravděpodobnost je velmi diskutabilní a v případě Fukušimy existovala řada dobrých důvodů, proč zemětřesení a tsunami neměly provozovatele elektrárny překvapit. Bylo dobře známo, že elektrárna se nachází v seismicky aktivní zóně, a zemětřesení z roku 2011 bylo za posledních sto let čtvrté nejsilnější.
Provozovatelé japonských jaderných elektráren se mohli přesvědčit o nedostatečném zajištění reaktorů proti silnému zemětřesení již v roce 2007, kdy nadprojektově silné otřesy vážně poškodily elektrárnu Kašiwazaki-Kariwa. Již po této události, která nevedla k úniku radiace, ale dlouhodobě vyřadila elektrárnu z provozu, upozorňovali analytici na ohrožení Fukušimy silným zemětřesením. Reakce zodpovědných činitelů se i tehdy zaštiťovaly nízkou pravděpodobností otřesů.
Každá havárie je unikátní, včetně té příští
Nebezpečí tvrzení o zanedbatelné pravděpodobnosti přírodních jevů, které mohou vést k rozsáhlé havárii jaderné elektrárny, spočívá v implicitním ujišťování veřejnosti o zabezpečení reaktorů proti všemu s výjimkou jedné „japonské“ události. Uklidňující ujištění, že jaderná energetika je bezpečná, protože zemětřesení a tsunami z roku se nemohou opakovat, zároveň říká: se všemi ostatními hrozbami projektanti při návrhu elektrárny počítali.
Mohli ovšem experti pracovat se všemi událostmi, ke kterým za dobu provozu jaderné elektrárny může dojít? Dosavadní zkušenosti s haváriemi včetně té fukušimské ukazují, že o jejich možných příčinách inženýři předem neuvažovali. Jak říká Saganův aforismus: „věci, které se ještě nikdy nestaly, se dějí neustále.“ Útoky z 11. září 2001 jsou nejvýraznější ilustrací, ale našly bychom řadu dalších.
K lidským chybám už nedojde
Druhé zdůvodnění pro údajnou neopakovatelnost fukušimské havárie poukazuje na rozdíly v přístupu lidí a institucí odpovědných za provoz elektrárny a jaderný dozor. Často se opakuje tvrzení, že k havárii mohlo dojít jen v důsledku specificky japonských regulačních a provozních pravidel.
Ve Spojených státech bylo poukazováno na rozdíly mezi americkým a japonským jaderným dozorem. V Japonsku byl úřad pro jadernou bezpečnost (NISA – Nuclear and Industrial Safety Agency) podřízen ministerstvu průmyslu, čímž se dostával do konfliktu zájmu: zatímco úřad měl odpovídat za úroveň bezpečnosti jaderných zařízení, nadřízené ministerstvo mělo v popisu práce podporu jaderné energetiky. Obdobně byla společnost TEPCO, provozovatel fukušimské elektrárny, po havárii označena za výjimečně nedbalou. Na doložení tohoto tvrzení byl uveden příklad dlouholetého porušování pravidel včetně zatajování údajů o trhlinách v důležitých částech potrubí chladících okruhů.
V podtextu opět můžeme vysledovat ujištění, že podobná havárie by se u nás (ať už je „u nás“ kdekoli s výjimkou Japonska) stát nemohla, neboť naši provozovatelé a naše jaderné dozory dodržují pravidla.
I v případech, kde autoři připouštějí, že selhání lidského faktoru se neomezuje na japonské podmínky, dominuje závěr, že chybám obsluhy se lze do budoucna vyhnout. Například ve zprávě institutu Carnegie Endowment for International Peace vydané v březnu 2012 byla popsána řada organizačních selhání spojených s havárií ve Fukušimě, při čemž všechna nebylo možno označit za specificky japonská. Zpráva nazvaná „Proč bylo možné Fukušimě předejít“ ovšem říká, že popsané problémy jsou do budoucna řešitelné. Havárie podle ní neodhalila žádné „dosud neznámé fatální chyby spojené s jadernou energetikou.“
Podobné sdělení přinášejí i další prohlášení jaderných dozorů reagující na fukušimskou katastrofu – slibují změny manažerského přístupu, které zajistí dlouhodobé řešení. Ve stejném duchu byl formulován i plán Mezinárodní agentury pro atomovou energii na posílení dohledu nad provozovanými reaktory.
Mýtus o výjimečnosti
Svalování viny za fukušimskou havárii na výjimečně nedbalý přístup japonské obsluhy ovšem nemůže obstát. Nelze přece popřít, že Japonci patří do první ligy ve schopnosti řízení průmyslových komplexů se složitou infrastrukturou. Deník Washington Post správně položil otázku: „Nedokáží-li technologicky brilantní Japonci postavit zcela bezpečný reaktor, kdo to potom dokáže?“
Zprávy o selhání japonského managementu je třeba číst s vědomím, že informace o nedostatcích práce jaderných dozorů, chybách obsluhy či korupčním jednání provozovatelů jsou dostupné ve všech zemích, které provozují jaderné elektrárny a zároveň nemají omezenou svobodu tisku.
Teze o řešitelnosti problému lidského faktoru je sama o sobě obtížně obhajitelná. Ze zkušenosti víme, že chyby obsluhy se vyskytují ve všech technických zařízeních, která nemohou fungovat bezobslužně. Ani sebevíce propracovaný systém školení nezbaví obsluhu nutnosti rozhodovat se v nejednoznačných situacích. Každopádně úroveň výzkumu selhání lidského faktoru obsluhy neumožňuje zodpovědně tvrdit, že problém může být zcela vyřešen.
Vezmeme-li v úvahu, výše zmíněné skutečnosti, poskytne nám havárie ve Fukušimě jinou zkušenost, než prezentují představitelé jaderného průmyslu. A sice: přijmeme-li za prokázané, že havárii ve Fukušimě bylo možné předejít, neznamená to, že lze předejít všem jaderným haváriím. Analogicky: třebaže by za určitých podmínek bylo možno předejít každému konkrétnímu zločinu, nedokážeme zlikvidovat zločinnost.
Nechte-li čekat na závěrečný díl v češtině, můžete si přečíst kompletní originální verzi na: http://www.theecologist.org/News/news_analysis/2684383/fukushima_and_the_institutional_invisibility_of_nuclear_disaster.html
*****
(c) překlad Karel Polanecký, Temelín.cz // foto: TEPCO a archiv Cally
